Básnická sbírka V Torontu prší je mapou k prošlapání. Průzkum tohoto území spolu s jeho původními obyvateli zvolna vymaňuje z lidských měřítek a otevírá novému poznání. Vlákna topolů propletená s neuronovými sítěmi, které vyhodnocují stupeň znečištěnosti ovzduší, nanovo črtají souřadnice člověka. Čtení jako jejich vyměřování tvoří nikdy nezavršený kruh. Spirála pohybu, jímž se termit zavrtává do země,

Rudolf Altschul (1927–1945), člen legendárních spořilovských surrealistů, byl aktivní něco málo přes dva roky. Ale každý rok, každý den stvrzoval své fantazijně rozvité básně konkrétním krokem, činem. Surrealismus byl pro něj láska i revolta, žena i odboj. Prostě smysl („v každém smyslu jara“), pravda (která „hledá svět v náměsíčných“), naděje („jež není rapírem“). Knížka Otázky rychle kladené v běhu

Hádám, jak daleko si budu, sáhnu-li na sebe vypůjčeným gestem, oslovím-li se infinitivem, nebudu-li precizní, růžolící maso, ale pravý úhel. Pravý úhel může být utopicky chápán jako jediný správný úhel (pohledu). Básnické usilování o prostor, kde nic není nakřivo, jako naivní způsob dosažení vnitřní (ne)uspořádanosti. Rovnoběžky, tvary, hrany, poloviny, viny… Stupně jako vývoj. Paradoxy blízkosti a

Sbírka Černý vesmírný popel představuje autorovy básně z let 2008-2018. Ve všech textech se ukazuje nahá přítomnost, jakási vivisekce okamžiku, doba mezi cíděním hrobů a promluvami o budoucnosti. K tomu všemu nás tady takřka obtěžuje lyrický subjekt, to zatrolené černé básnické já, které tak miluje překračování hranic mezi legendou (mýtem) a tělesností, s její bídou a úzkostmi. A přece, pokud ty verše

Autor, saxofonista a zpěvák undergroundové skupiny Plastic People of the Universe, který se letos dožívá 70 let, představuje v této sbírce básně za posledních 10 let.

Struska, krom Erbenovy Kytice jediná česká básnická sbírka komiksem. „Rytmus Majakovského pochodů, levá, pravá. Slovo zahalené do komiksové podoby ostravského sochaře Petra Szyrokého, který uhelnou šlamovou přízí splétá entuziastický svět Ivana Motýla.“ Píše v doslovu ke sbírce básník Petr Čichoň.

Antologie textů ze světové literatury od antiky po současnost pojednávajících o verši básnickém i dramatickém se zvláštním zřetelem k přednesu (tedy orální podobě poezie), jehož pojetí vyrůstá z tvaru básnického textu, ze zcela zvláštního a jedinečného uspořádání všech prvků, které se na básni podílejí, ze kterých je udělána.

Svazek představuje Jiřího Grušu jako česko-německého básníka. Prvně v úplnosti, v originálech, resp. i překladu zahrnuje jeho šest za života vydaných českojazyčných básnických knih (Torna, Světlá lhůta, Právo útrpné, Cvičení mučení, Modlitba k Janince, Grušas Wacht am Rhein) a dvě sbírky německojazyčné (Der Babylonwald, Wandersteine). Mimoto českým čtenářům zpřístupňuje básně rukopisné, časopisecké,

I ve své šesté knize, sdružující verše z let 2011 až 2016, básník předkládá nenápadné, ale silné svědectví; plody osobní (i lyrické) zralosti. Jak sám píše, jeho básně představují jakési „štíty proti prázdnotě“. Tíhu existence vyjadřuje vždy jemnými, ale přesnými tahy a obrazy, bez zbytečné expresivity. Stěžejní situace zachycená v názvu sbírky se tak stává metaforou pro celé dílo. Neběží zde ale pouze

Básnickou tvorbu Jiřího Koláře (1914–2002) představujeme čtyřmi knihami z vrcholného období padesátých let. Kolářovo literární novátorství a rovněž nesmlouvavá společenská obžaloba způsobily, že se deníková kniha Prometheova játra dostala ke čtenářům až se značným zpožděním, navíc v upravené podobě. Přítomná edice se poprvé vrací k původnímu znění prostému cenzurních zásahů a rovněž poprvé společně

Málokdo z české literatury se dokázal hlídat tak důsledně, aby nepsal zbytečně. A málokdo do svého psaní investoval tolik ze svého života jako Zuzana Brabcová. Dokladem je i její finální kniha Voliéry — intimní deníková výpověď o neuroticky přecitlivělém vnímání světa kolem nás. Jako v jejích předchozích dílech, i zde uhrančivě působí práce s jazykem, pulzujícím od strohého záznamu po výsostnou metaforičnost,

V pořadí již třetí básnická sbírka moravského básníka Stanislava Denka si stejně jako jeho předchozí texty pohrává s představou přechodu a přeměny jedné věty ve druhou, které splývají a přelévají se jako vlny. Stejně jako vlny se také slova rozpadají, stékají a naplavují se a vyplavují, strhávaná proudem, kdy jsou \"jako slzy hnána větrem\", zatímco se na hladině zrcadlí modrající se duše. Tématem

Rodinné mnohology se věnují rodině a vztahy mezi jejími členy.

Jedenáctá sbírka bytostného milostného civilisty a nejstaršího básníka Dauphinu (ročník 1934).

Text sbírky je důsledně psán tzv. du-formou a její specifikum, básnické sebeoslovování pointuje se tu ke grotesce filozofických maxim (Už jdeš, jen ses zamyslel.), tu k hravým imaginacím za účasti saint-john perseovské logiky snu (Zjistit, které noční zvíře spásá ocúny.), tu k rovině experimentu (Sny o snech. Moci si vybrat, vzpomněl by sis na něco jiného.). Nejvíce sympatické se však jeví nejen opakované

Nová řadová sbírka oceňovaného básníka. Soubor uvozený větami z díla A. P. Čechova: Umět v tomhle městě tři jazyky, to je zbytečný přepych. Dokonce ani přepych ne, ale cosi zbytečného navíc, něco jako šestý prst. Dílo básnické zralosti oddávající se svobodě, tajemství a melancholii snu. Jako stíny do něj proniká vědomí konce, environmentální žal, vzpomínky i smíření, zakoušené ponejvíce na cestách.

Sbírka básní, kterou autor hodlá naplnit populární, jinak však neúspěšné heslo \"Třikrát a dost!\" Zdeněk Dragoun Narozen 28. 10. 1946 v Březnici, žije v Praze, povoláním archeolog.V roce 1991 vydal v nakladatelství Paseka sbírku Říkanky k pivu, vínu, chlebu a vodě (2. rozšířené vydání 1992). V roce životního jubilea mu péčí přátel vyšla další útlá knížka Měrný pes (Nakladatelství Zdeněk Cibulka -

Prvotina básníka, překladatele a historika umění Davida Vody nabízí průzračně čisté milostné básně, které jsou psány neznámým „erotickým“ jazykem: překvapivě nově je v této knize využíván dávný princip makaronské poezie, prolínání více jazyků: češtiny, slovenštiny, němčiny, ruštiny, angličtiny. Voda vytváří sugestivní jazyk lásky, přesný i upovídaný, vážný i bláhový. Skvělý záznam počínajícího vztahu,

Autor sedmi básnických sbírek, ale rovněž výrazný představitel literatury faktu, slovenský básník Josef Leikert (1955) se českému čtenáři poezie představil poprvé sbírkou Pominutelnost. Doteky duše přinášejí typicky „leikertovskou“ lakonickou, metaforicky přesnou, milostně tónovanou lyriku dotýkající se nejcitlivějších míst lidského nitra. Jsou to verše o lásce i o smrti. Jsou to verše připomínající

„Desítky vilných cigaret za noc, ve které vládne svoboda a vášnivá anarchie“, takové je ladění poezie Petra Zemka. Žádné rafinované vymýšlení důmyslných metafor u psacího stolu, ale tvorba žitá, spontánní, vášnivá. Lásky bez happyendů, ale osudové. V sugestivním podání Roberta Mikluše, člena Národního divadla v Praze. A za neméně podmanivého doprovodu slovenské hudebnice, skladatelky a zpěvačky Věry