Snad že kašleš chuchvalce odrostlých pampelišek / staneš se bezstarostným chodcem / zaschlou stopou v mé dlani. Takové magické obrazy nám předkládá autorka ve své vyzrálé prvotině...

Básnická sbírka Michala Jareše „Začátek eposu\" prostupuje napříč časem: přináší útržky zpráv z předvěkých dob a zároveň zpřítomňuje běžné, zdánlivě banální situace, v nichž se čas na okamžik zastaví. Takto vzniklými průzory se k nám dere vesmír a spolu s ním reálno a věčnost – neúprosné, neosobní, a přece skýtající útěchu a hluboký mír. Jareš je básník originálního vidění s přirozeným citem pro rytmus

Název debutní sbírky Tomáše Tomáška vyznačuje dvojí pohyb, dvojí způsob vzniku hornin, a to usazováním a vyvřením. Tento základní obraz – v jedné, druhé, či obou složkách pohybu – prostupuje komplementárně jak motivickou, tak stylovou stránkou této poezie. Děje (slovesa) jsou tu na jedné straně substancializovány („v prosátém světle / zajíkavý / ptačí zpěv // na vrcholu / osamělé místo / modliteb“),

Paměť s námi hraje svoje hry – a má v nich vždycky navrch. Nabízí se otázka: nežijeme vlastně jiné životy, protože si minulost pamatujeme špatně? Stalo se to přece jinak – ale to už nevíme, přeznačila to paměť i všechno, co následovalo. A co někdy následovalo právě proto, že jsme si minulost zapamatovali špatně. Sbírka o pasti paměti, vzpomínce jako přibližné mapě času i o „zlaté lásce zkratek“ a období

Telefonem, kapsou, otevíráme bránu do prostoru, který není dimenzovaný na jeden lidský život. Dominantním tématem knihy je zprostředkovatelnost, neustálé kopie kopií a utopený subjekt, který ztrácí běžné lidské vlastnosti a schopnosti. Naše já se cyklí, hroutí se do sebe, je bodem, kolem kterého se vše mění, vzniká a opět zase zaniká — jsme již dávno mrtví, nebo jen sledujeme kurýra, který nám dováží

Báseň v próze Líčení odráží autorovu potřebu popsat konec děsivého dvacátého století, v němž se narodil. Pokud dříve spisovateli stačilo uchopit svět v jeho rozpadu, kdy ještě můžeme podobu právě zanikajícího světa z díla vytušit, jemu už nezbývalo nic jiného, než ukázat trosky, z nichž nejde vyčíst nic, dokonce ani příčinu všudypřítomného násilí. Útržkovité informace a symbolické zkratky však o to

Sylva Lauerová se opět vrací na básnickou scénu, a jak už jsme u ní zvyklí, odmítá se zavděčit obecnému poetickému vkusu. Zachycuje stav duše i mysli ve střídmých, minimalistických črtách, mluví k nám jazykem zenových obrazů či nekompromisně glosuje příběhy z okolního světa. Klóketen je v pořadí třetí básnická sbírka této komerčně velmi úspěšné románové autorky (Hračka, Jumaroro, Sexy strategie, Tichošlap).

Básnická sbírka obsahuje verše z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Poprvé začaly verše kolovat v samizdatu v roce 1973. V sedmdesátých letech vyšla sbírka několikrát v zahraničí, v Čechách poprvé až v roce 1981. Doslov doc. Jiří Brabec.

Básnická sbírka.

Okamžiky života ve čtyřverších. Není náhodou, že tato sbírka obsahuje 212 básní. Každý čtyřlístek čtyřverší budiž jedním skromným reprezentantem všech 53 let autorova života.

Básnickou sbírku V hodině dvanácté sestavil Jaroslav Hulák v létě 1998, kdy byl hospitalizován v motolské nemocnici, vnikla tak sbírka na rozloučenou s přáteli a blízkými – odtud její název a úvodní věnování. Některé texty, které Jaroslav Hulák do svého výboru zařadil, vznikly již během válečných let (Dobrý den pane Gauguin, Chvála aviatiky, Jízda vlakem, Tkání pavučiny a další). V letech 1943–46 vznikla

Kniha básníka Miloše Doležala. Jako téměř všechny autorovy předchozí knihy i tato souvisí s rodnou Vysočinou, tématem paměti a souručenstvím živých a mrtvých . Tentokrát ale básník až na výjimky opustil verše a jen občas je vetknul mezi minipovídky, deníkové fragmenty a záznamy snů. Kniha získala cenu ministra kultury jako Nejkrásnější kniha roku 2009.

Čtvrtá samostatná autorčina lyrická básnická sbírka, 68 básní napsaných hutnou metaforou, i hravých a experimentujících. Na bělmu očním jsou niterná témata, nárazy na hořkou pravdu, na sobectví druhého a na zmatený svět. Nezkreslené, hořké, bolavé myšlenky. Básník jde po cestě, kterou mu vnutil život, po cestě utrpení, ale přesto nakonec rozezpívá prorocké písně a dokáže velké věci.

Společný název volné básnické trilogie /Můj strom života - doslov Jiří Žáček, V zahradě hojnosti - doslov Alfred Strejček a Je pro mě láska - doslov Pavel Jurkovič/ v pevném pouzdře o všedním, krásném, mnohdy opomíjeném kolem nás, o zahradě, jako o velké rodině, o její hojnosti, kterou nás obdarovává a také o lásce, jako o každodenní touze po naději, o jejím hledání, nacházení i nenacházení. Ilustrace

Východiskem románu Tma nemá stín je stejnojmenná povídka ze souboru Démanty noci. Vypráví o útěku dvou židovských chlapců z transportu do koncentračního tábora a jejich strastiplné cestě za svobodou. Z konce příběhu není jasné, zda končí smrtí obou protagonistů, ale víme, že i v případě přežití zůstanou svými tragickými zážitky navždy poznamenáni.

Vnímáme-li písňové texty Zuzany Navarové z let 1998-2004 jako uzavřený, homogenní celek, neunikne nám, že jsou neobvykle kvalitativně vyrovnané. Vždy mají potenciál osvěžit překvapivou slovní hříčkou, nadchnout nevšedním lyrickým obrazem, přesvědčit vnímáním světa, které má přes pokornou toleranci a laskavý odstup jeho pozorovatelky jasné etické nuance. Vedla k nim dlouhá a značně probolená cesta,

Antonín Sova patří k předním básníkům období modernismu přelomu devatenáctého a dvacátého století. Na rozdíl od Březiny se však nedočkal souborného kritického vydání, poslední pokus o jeho sebrané spisy z let 1959—1962 ztroskotal po dvou svazcích prózy a dvou svazcích poezie. Česká knižnice tuto mezeru alespoň zčásti zaplňuje vydáním pětice vrcholných autorových básnických knih. Jejich básně klenou

Jedná se o kritickou edici legendy o sv. Vintířovi (Vita s. Guntheri), která byla sepsána v břevnovském klášteře v polovině 13. století za účelem Vintířovy kanonizace. Durynský šlechtic Vintíř byl vlivným diplomatem ve službách otonských a sálských císařů v první polovině 11. století. V Bavorsku založil benediktinské proboštství v Rinchnachu, odkud řídil kolonizaci pohraničního hvozdu. Krátce před

Jaké svědectví můžeme čekat od duše, když v bezesné noci přehrabuje svou historii? Yveta Shanfeldová vydává pátou básnickou sbírku a znovu otevírá čtenáři křehký dům svého života plný intimních zvuků, ptačího křiku a nelichotivě přesných rodinných portrétů. V textu jde o básnické zření i o vášnivé objevitelství, vynořují se vzpomínky i slova jazyka milovaného z dálky New Jersey. Vše ve sbírce je vrstevnaté

Autor o knize : Tato kniha je výběrem z kritik české prózy, které jsem pod různými jmény napsal do sklonku roku 2008, protože mě to baví. Stranou jsem ponechal obecnější úvahy a eseje, zčásti soustředěné do knihy Time out (Host 2001) a recenze odborných