Kniha se zaměřuje na významné dějinněfilosofické pokusy o zformulování univerzalistické koncepce etiky. Analyzuje hodnotovou etiku, Brentanovu školu, Patočkovo pojetí duchovního člověka apod., a to vše v souvislosti s postulátem nepodmíněné platnosti lidských práv. Z pohledu obecné etické a axiologické problematiky se rovněž zabývá diskurzem probíhajícím v současné ekologické filosofii. Klade si otázku,

Pojem „světový názor“ je v současných českých humanitních vědách spojován především s pojmem „ideologie“, ba dokonce je s ním ztotožňován – přičemž „ideologií“ se zpravidla myslí normalizační podoba marxismu-leninismu. Avšak historie pojmu ve skutečnosti začíná pravděpodobně už v Kantově Kritice soudnosti (1790). Fascinující dějiny daného konceptu pak pokračují různými specifickými aktualizacemi například

Filosoficko-esoterická studie. Symbolika svatého grálu zahaluje i odkrývá tajemství Cesty dolů a nahoru. Ve smyslu cesty dolů, stezky zrození,lze obraz svatého grálu chápat jako zřídlo, z něhož vyvěrají bytostné proudy vytvářející skutečnost. Z hlediska cesty nahoru, stezky poznání, je možno sv. grál vnímat jako zdroj a pramen tohoto vesmírného sebenahlížejícího děje, jenž se odehrává na půdě lidského

Cyklus přednášek z letního semestru r. 1931 na universitě ve Freiburku s podtitulem ”Bytnost a skutečnost mohoucnosti”, v nichž autor analyzuje Aristotelovy pojmy dynamis a energeia. Přeložil I. Chvatík. Kniha, kterou dostává čtenář do ruky, patří k nejzasvěcenějším a nejsrozumitelnějším úvodům do celé Aristotelovy filosofie a je také dokladem toho, že to byl právě Heidegger, kdo naučil dvacáté století

Personalistická filosofie se v Buberově díle neustále prolíná s psychologickými tématy s mnoha přesahy do psychoterapie. Věnoval se jim nepřetržitě od dob studií a zejména od počátku 20. století, kdy se začal seznamovat s psychoanalýzou. Buberův vztah k této metodě byl posléze kritický, přičemž jej charakterizoval nesouhlas s Freudovými redukcionistickými postoji nejen ve vztahu k náboženství a důraz

Kniha Jména Pavla Florenského se stala od dob svého vydání významným fenoménem. Nejen do ruského filosoficko-teologického prostředí tento traktát přinesl mnoho nových impulzů: poukázal na fakt, že se kořeny různých směrů evropského filologického bádání (v tomto případě onomatologie) od konce 19. století překvapivě uchytily paralelně také v soudobém Rusku, že východoevropští badatelé do těchto diskusí

V druhé polovině dvacátého století došlo v anglosaské jazykové oblasti k oživení zájmu o problematiku filosofické (tj. na víře nezávislé) theologie. Mezi četnými autory, kteří se jí dnes zabývají, má zvláštní postavení oxfordský profesor R. Swinburne (nar. 1934), protože bývá považován za hlavního iniciátora dnešní renesance této disciplíny.

Kniha shrnuje rané Daumalovy texty z let 1926-1930, jak je z rukopisů z pozůstalosti a dobových pramenů sestavil jeho bratr Jack Daumal. Texty spadající převážně do období Vysoké hry představují tohoto básníka, patafyzika, překladatele ze sanskrtu a Gurdžijevova žáka v méně známém světle.

Církevní historik Hubert Wolf přistupuje k problematice celibátu z historického hlediska a vychází z toho, že Nový zákon se pro celibát nijak nevyslovuje; proto postoj církve od raného středověku prochází četnými proměnami: od akceptování manželského svazku přes omezení sexuálního styku manželů v souvislosti s přijímáním svátosti a přes přijetí skutečnosti, že východní křesťanské církve kněžím sňatek

Třetí svazek Sebraných spisů Lubomíra Valenty zahrnuje práce zabývající se dílem Bernarda Bolzana, významného českého matematika, logika a filozofa první poloviny 19. století. Jádro tvoří dvě rozsáhlé statě.

Alexandrijský teolog Origenes si vysloužil obdiv a uznání jako biblický učenec, jehož rozsáhlé editorské a exegetické dílo zahrnulo vydání starozákonního textu s jeho dobovými řeckými překlady a výklady. Na druhé straně jeho alegorická metoda výkladu našla již ve starokřesťanské době své kritiky.

V Nietzschových básních je takřka každé slovo prostoupeno ozvěnami jeho učení, a přesto v nich mnohdy vyvstává nezaměnitelný poetický tvar. I tam, kde básně nejsou postaveny na rytmu a rýmu, zbarvují je odstíny zvuku, srážejí se do aliterací, krystalizují v hříčky, hutní metaforami a vytvářejí smyslově naléhavou krajinu, jež je zároveň krajinou ducha.

Autor v deseti kapitolách ukazuje, jaká musí být obnova filosofie, kosmologie a náboženství, aby přírodní věda mohla vyústit ve vědu zahrnující také ducha. Filosofie musí získat charakter skutečného prožitku; kosmologie má obsáhnout i člověka; náboženství nemá být jen vírou, ale i poznáním.

Může být manželství něco jiného než svazek, závazek, slib, pouto? Proč ještěvlastně existuje a nenahradil ho volný vztah?

Porfyriova zbierka je pokusom zachytiť základné princípy Plotinovej ??náuky týkajúce sa vzťahu duše a tela, charakteristík telesného a netelesného, ??intelektu v jeho jednote a mnohosti aj \"toho, čo všetko presahuje\", o ktorom žiadnu náuku podať nemožno. Grécko-slovenské vydanie pripravila Lenka Karfíková.

Esej Rozprava o štěstí tvoří součást rozsáhlého korpusu francouzsky psaných textů, které byly v první polovině 18. století věnovány otázce štěstí - recept na šťastný život hledal například Voltaire, La Mettrie či Helvétius. Štěstí bylo častým tématem rozhovorů, a objevuje se dokonce i v kázáních určených prostým lidem.

Autor publikácie prof. PhDr. Emil Višňovský, CSc., filozof a historik hovorí, že „pragmatizumus je slovo, ktoré u nás nemá dobrú povesť“, a to nielen v laickej, ale ani v odbornej filozofickej obci.

Predložená kniha s názvom Kierkegaardovo zrkadlo pre súčasnosť je výsledkom spolupráce Torontskej univerzity, Filozofickej fakulty Univerzity Konštantína Filozofa a Juhočeskej univerzity v Českých Budejoviciach. Kniha sprístupňuje Kierkegaardov filozofický odkaz a myslenie.

Zborník príspevkov k filozofickému rozboru jednania sa člení do oddielov \'motivace a emoce\', \'pravidla a kontext\',\'racionalita jednania\' a \'mluvit a jednat\'. Autori v nich zhŕňajú výsledky svojej práce k danému problému.

Ve své dnes již klasické studii se francouzský filozof Michel de Certeau zabývá vztahem mezi dějinami a psaním. Upozorňuje, že již pojem historiografie, tedy česky dějepisectví, je vnitřně protikladný, protože spojuje skutečnost a její vylíčení. Západní historiografie se již více než čtyři sta let vyznačuje ostrým předělem mezi minulostí a současností. Minulost se stala tématem, které se vymezí, uspořádá