Zatoužili jste někdy vědět, jak zastavit vlak? Nebo proč tolik pracovníků londýnské přepravy chodí v otrhaných, špinavých uniformách?

Co to jsou lidská práva? Jaké jsou jejich historické kořeny?

Hlavní motiv Manových povídek je voda, která utváří ducha krajiny, skrývá před námi těla mlčenlivých ryb, a především k sobě přitahuje tajemnou silou řadu podivínských postav, někdy strašidelných, hrozivých, jindy v jejich tragické bezmocnosti blízkých a dojemných. Velká bílá tůň zavádí čtenáře ke skrytým místům Písecka, k rybníkům, strouhám a řekám, do nedávných i starých časů.

Jedna věta je unikátní projekt, o kterém jeho iniciátor Viktor Karlík napsal: „Koncem roku 2008 mě zaujala myšlenka naplnit představu, podle níž by vyzvaný autor po dobu dvanácti měsíců napsal pokud možno každý den jednu větu – větu, která bude ukotvena v konkrétním čase a jejíž délka bude volbou pisatele, od samotného slova přes větu holou k rozvitému souvětí. Na začátku velké písmeno, na konci zpravidla

Souborným vydáním tří novel Josefa Kocourka (1909–1933) z let 1926 a 1927, které byly dostupné jen v podobě bibliofilie, nebo vyšly pouze časopisecky, se víceméně završuje dlouholeté bádání a?vydávání Kocourkova díla. Všechny tři texty spadají do autorovy tvorby „před“ jeho známějšími – a dodejme, že již vydanými – novelami a?romány (mj.

Děj devíti povídek knihy Scesta se časově odehrává v rozmezí od třicátých let dvacátého století po současnost, geograficky zasahuje od rovníku až za polární kruh. Na první pohled samostatné prózy rozvíjejí postupně detektivní zápletku zasazenou do historických i současných kulis, které odkazují na podstatné i méně známé události světových dějin, a odkrývají jejich nesmazatelnou stopu v životech několika

Rozmanité povídky s rozmanitým obsahem alkoholu.

Thriller z alternativní historie světa plného Teslových vynálezů Píše se rok 1936. Ulicemi New Yorku se míhají světla elektromobilů a vysoko nad úrovní vozovky sviští vlaky nadzemní magnetické dráhy.

Kývnu, vezmu pytel a kutnu si přehodím přes ramena. Ucítím vlhkost a plesnivinu, ale dešťové kapky mi přestanou stékat za límec košile.

Samotáři nežijí jen na Šumavě. Aleš Palán, autor bestselleru Raději zešílet v divočině, přináší setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace.

Kastelánku zestátněného zámku dostihne v sedmdesátých letech dopis od bývalého majitele: Paní hraběnka Sofie zemřela a ráda by byla uložena v zámecké kapli. Přes smutnou dobu normalizační se někdejší služebnictvo rozhodne splnit poslední hraběnčino přání.

Román Vojtěcha Němce nás doslova jedním proudem vrhá na cestu bez oddychu vedoucí útrobami organického města-těla – na cestu, jež se co chvíli mění v bloudění a naopak. Sem tam se nám otevírá výhled na mýtinu – vybombardovanou krajinu obydlenou troskami.

První stránky Hrabalovy autobiografické trilogie Svatby v domě, Vita nuova a Proluky spatřily světlo světa koncem sedmdesátých let 20. století, tedy v době, kdy spisovatel až na výjimky nesměl ve své vlasti oficiálně publikovat (ve stejné době mimochodem vznikala další Hrabalova vrcholná díla Něžný barbar a Příliš hlučná samota). Prvního vydání se tedy všechny tři knihy dočkaly v zahraničí. Přesto

Soubor deníkových záznamů Kalužiny volně navazuje na úspěšnou autorovu prvotinu Šarlák (65. pole, 2014), která zaznamenala pozitivní ohlasy u čtenářů i kritiky. Petr Mano ve své knize citlivě zaznamenává drobné detaily z každodenního života a dává je do souvislostí s historií i duchem míst, která důvěrně zná.

Román o ztrátách a porážkách, které člověka posilují, kterými se stává neporazitelný, jež upevňují jeho charakter a jejichž prostřednictvím poznává sám sebe.

Sborník detektivních povídek z pera Karla Čapka patří ke skvostům české moderní prózy a právem náleží do zlatého fondu české literatury. Příběhy s kriminální zápletkou autor povýšil na studie člověčenství, které dokáží vždy překvapit a zaujmout.

Prozaik a esejista J. Jedlička písal v 50. a začiatkom 60. rokov po dobu viac než dvanásť rokov listy svojmu staršiemu priateľovi Václavovi Wildovi.

Kniha Fízl je něco mezi esejem, historiografickou prací a beletrií, přechází volně z jednoho žánru do druhého a zároveň je i překračuje. Práce sice vychází z materiálů, které produkovala komunistická tajná policie, nepracuje s nimi ale způsobem, jaký používá historiografie – není svázána nějakou metodologií, ale jsou v ní i postupy běžné v literatuře: hříčky, aluze, metafory, hyperboly, gradace, pointy…,

Na záložku autor napsal: „Pravím, že normální a zdravý člověk nepíše, ale že psaní je jediný způsob, jak může zvítězit nadněčím, nad čím ve skutečnosti nemůže. Co jsem kdy napsal, bylo vždycky vítězstvím nad něčím takovým.