Na malém městě ví skoro každý, kde se co šustne, ale dvojčata Klára a Gábina to vědí do puntíku. A strašně rády do všeho strkají nos, což nelibě nese soukromé očko David Holzman, který si v nedalekém okresním městě založil výnosnou detektivní kancelář. Když zmizí mladá pernikářka, od které Gábina kupuje její skvostné sladkosti do své kavárny, je oběma sestrám jasné, že je něco špatně...

Je Daniela Ulrychová opravdu jenom úplně bezcitná bestie, která se baví tím, že přebírá svým kamarádkám kluky, aby je, chudáčky, vzápětí znuděně odkopla, anebo je všechno ve skutečnosti trochu jinak? A co se stane, až potká toho pravého a pozná skutečnou lásku? To a ještě mnohé jiné se můžete dočíst v nejnovějším románu své oblíbené autorky.

Povídky v knize Pytláci od plavebních kanálů jsou situovány do šumavských lesů 19. a 20. století. Tato kniha neuvádí žádná historická fakta, volně zpracované pytlácké příběhy jsou vybrány ze starých mysliveckých časopisů. Uvádím některé dokumenty a krátké novinové zprávy, kde jsou stručně vylíčeny střety pytláků s hajnými, končící někdy i tragicky. V žádném případě nejde o dokument, ale o knihu, která

Hordubal, Povětroň, Obyčejný život tvoří volnou (tzv. noetickou) trilogii spojenou podobnými filozofickými myšlenkami a závěry. jednotlivé příběhy nemají spolu související děj ani společné postavy, nejsou spojeny v čase, ani prostředí nebo stylem. To, co je spojuje jsou společná témata jako je strach z osamělosti, ze smrti, potřeba lásky, touha po nedosažitelném. Trilogie patří k vrcholů Čapkovy t

Staré zločiny jsou dávno promlčeny. Zapomněli na ně snad i jejich dřívější aktéři z padesátých let. Už nechtějí převrátit svět jako kdysi, stačí jim dožít stranou a v klidu. Jsou tu ale také ti, kteří jsou přesvědčeni, že pachatelé zločinů by v klidu žít neměli, že na zaplacení viny není nikdy dost pozdě. Ratajský les v Posázaví se stal v lednu 1952 místem vraždy. Na hromadě klestí zde byla nalezena

Verona se na rodičovské dovolené cítila osaměle a nebyla jediná. Přihlásila se do diskuzního klubu na internetu a zjistila, že podobný problém tu řeší i další ženy. Každá v jiném věku, v trochu jiné životní situaci, každá se svým příběhem a každá s touhou dělit se o své pocity s ostatními. Veronu osudy devíti kamarádek tak zaujaly, že se je rozhodla převyprávět a možná tím vyřešit i příběh vlastní.

První souborné vydání surrealistického románu Vítězslava Nezvala (1945) a nedávno objevené filmové povídky Ester Krumbachové (1967), mimořádně působivé literární předlohy legendárního snímku Jaromila Jireše - Valerie a týden divů (1970). Valerie a týden divů je příběhem, který je možné přečíst za odpoledne a se stejným zaujetím se k němu zas a znovu vracet. Na ploše sedmi dní přibližuje svět dospívající

Dramatický milostný příběh z jižní Francie Takhle si Dominika první týdny manželství rozhodně nepředstavovala. Krátce po svatbě se ocitá sama v cizí zemi, nerozumí jazyku a nechápe, kam a proč zmizel její manžel. Zoufale potřebuje zjistit, co se stalo a pátrá po svém manželovi, vtíravé otázky ale neberou konce… Souvisí snad Nicovo zmizení s naléháním jeho rodičů na ukončení manželství? Dokážou novomanželé

Dagmar Urbánková zpřítomňuje ve své próze Umřel Brežněv sledem vzpomínkových záznamů všednodenní magii dětství a dospívání. Důvtipně zaostřenými a barvitě vykreslenými pohledy na prožitky, které se ze střízlivé perspektivy dospělosti hrozí stát jen blednoucí vzpomínkou, Urbánková hravě a hutně postihuje příznačné rysy jedné životní a shodou okolností zároveň historické epochy, v níž, jak si všímá,

Pražská Kinského zahrada a její okolí skrývají řadu tajuplných zákoutí. Právě tady se odvíjejí osudy hrdinů, a hlavně hrdinek prozaické prvotiny Jakuba Železného. Zkušený televizní novinář vyměnil razantní styl z obrazovky za vyprávění křehkých příběhů o ženách. S pochopením pro radost i s empatií vůči bolestem, které jim život přináší. A jelikož jeho maminkou byla oblíbená spisovatelka Marta Davouze,

Osmdesát let po smrti J. S. Machara se čtenářům poprvé dostává do rukou výbor z prakticky kompletní tvorby tohoto výrazného prozaika, básníka a politika. Ve více než sedmi desítkách vydaných publikací se jednomu z nejosobitějších českých autorů přelomu 19. a 20. století podařilo zachytit tragiku i komiku mnoha dramatických dekád: od rozpadu Rakouska-Uherska přes vznik samostatného československého

Básník Martin Švanda předestírá ve své čtvrté sbírce imaginativně, emocionálně a smyslově bohatý básnický svět plný obrazů z dávných dob, z dob podvědomí a předvědomí, přenesených do současnosti. Netajená láska a (ne)bezpečné uzavření se do úzkostného prostoru rodiny zde přerůstají v lásku a úzkost všelidskou.

Josef Váchal (1884–1969) vydal svou tištěnou knihu Christian Heinrich Spiess počátkem roku 1933. Základní text veršované skladby napsal v roce 1931 a posléze doplnil kratší predmluvou a věnováním na podzim roku 1932. Texty mají tři hlavní protagonisty, Christiana Heinricha Spiesse (1755–1799), představitele německé romantické literatury druhé poloviny 18. století, Josefa Váchala a jeho milovaného psa,

Eliška je učitelka. Živí ji slova. Současně má ale pocit, že ji nikdo neslyší. Záznamy dopisů, mailů a zpráv během jednoho roku však představují, jak dramaticky může obyčejná žena vnímat své všední dny, v nichž řeší pracovní problémy ve škole, vztahy se svým komplikovaným synem a téměř biologickou dcerou, budoucnost manželství s přepracovaným mužem a pokračování ve svém skrytém alkoholismu. Jak si

Autor v knize představuje dvacet osm příběhů, které osobně prožil v průběhu mnoha let již od roku 1990. Část příběhů se odehrává v Paříži, jiné se udály na různých místech po celé Francii. Dotýkají se francouzské kultury, gastronomie i běžného života místních lidí. Autor čerpal z těch nejpozoruhodnějších zážitků, ale i z rozhovorů v parcích, na ulici či v restauracích francouzské vysoké kuchyně. Důležitým

Nové vydání (zaměřené pouze na prózu, tedy s vynecháním oddílu esejů) výboru z díla českého filosofa-básníka , jehož práce se vždy pohybovaly na hranici mezi vědomím a podvědomím, realitou a absurditou, racionálnem a iracionálnem.

Rukopis této knihy byl nalezen teprve nedávno v pozůstalosti jedné pražské rodiny. Jeho autorka, ystupující pod pseudonymem Jaroslava Lukavská, jej připravila ve formě strojopisu pravděpodobně v polovině padesátých let, a to na základě svých deníkových záznamů z let 1925 až 1954, které zachycují období od jejích jedenadvaceti do padesáti let. Autentická životní zpověď vzdělané a inteligentní ženy je

Ve své čtvrté knize vydané v nakladatelství Eroika přináší Iva Tajovská soubor dvanácti povídek propojených jednotnou dějovou linií. V navazujících povídkách autorka přenáší vyprávění k postavě, která se - často okrajově - objevila v příběhu předchozím. Dokresluje tak její pohnutky a postupně rozkrývá barvitost všech zachycených osudů. Vyprávění zavádí čtenáře mezi rozličné typy lidí a odkrývá jejich

Doktorka Anna Berková je ambiciózní vědecká pracovnice, která pracuje na výzkumu nových léků proti rakovině. Z neznámých důvodů se provdá za ředitele biochemických laboratoří Zouhara, jenž žárlí na její vědecké úspěchy a nakonec se dopustí absurdního morálního selhání. Přímočará Anna si dosud vždy dokázala poradit se všemi překážkami, ve svém manželství však stojí před problémem, který neumí vyřešit