Kniha Zbigniewa Macheja, básnika, polonistu i kultúrneho diplomata, nie je čítaním na jeden dych. Volá nás do spoločenstva, v ktorom sa po špirále znova a znova posúvame do obsahov, ktoré vytvára meniaci sa priestor. A pritom sme si navzájom susedmi, spoločníkmi, kultúrne spriaznenými čitateľmi. Pohľad na individualitu Tranovského a Hviezdoslava osciluje medzi tým, čo sa nachádza v mikrokozme osobnosti

Posztmodern írónak tekinthetjük Esterházyt? Magyar Miklós kötete erre a máig vitatott kérdésre keres lehetséges válaszokat. Következésképpen nem lehet és nem is kíván a téma minden kétségen felüli lezárása lenni. Sokkal inkább - összhangban azzal, ahogyan Esterházy maga is elhatárolódik alkotóművészetet merev kategorizálásától - olyan értelmezési módozatokat kínál, amelyeken keresztül az írói munkásság

Monografie se zaměřuje na problematiku výslovnosti spisovné češtiny. Rozebírá historii českého ortoepického zkoumání, podrobně se zabývá prvními snahami o zachycení výslovnostních pravidel, přípravami kodifikačních příruček v Ústavu pro jazyk český a shrnuje i nejnovější vývoj v oblasti výzkumů české spisovné výslovnosti. Těžiště práce spočívá především v analýze obsahů významných ortoepických příruček;

Významný príspevok z oblasti interpretačného výskumu slovenskej a inonárodnej lyriky, jej recepcie, prekladu a kritiky. Autor vychádza z viacerých myšlienkových teoretických a interpretačných tradícií (formálna škola, štrukturalizmus, historická poetika, interliterárna komparatistika), ktoré rozvíja v intenciách humanitných vied začiatku 21. storočia. Priekopnícka je aj časť venovaná metafore a jej

Antologie Národní literatura a komparatistika je soustředěna k problematice vzájemného poměru dvou základních modelů uspořádání literárního materiálu nové doby: národně filologického a komparatistického. Ambicí přitom není sledovat historické peripetie střetávání a prolínání obou přístupů. Snahou je představit hlasy, které jsou v rámci této problematiky zřetelně přítomné v současné literárněvědné bohemistice

Alexandr Sommer Batěk (18741944) byl učitelem, vynálezcem a šiřitelem vzdělanosti. Pro některé podivín, pro některé obraz své doby, každopádně člověk lidsky čistý a nadšený pro pravdu a poznání. Jeho posledním příspěvkem světu byl obrazový jazyk neoglyfy. V roce 1930 představil Batěk tento systém znaků, který měl být univerzálním písmem čitelným ve všech jazycích. Tato kniha popisuje základní milníky

Energie Ephialta, publikace o padesátých letech dvacátého století tedy o nejkontroverznější fázi ve vývoji české literatury je zaměřená na prózu, již autor pojal úhrnně. Tj. k domácí produkci přiřadil samizdatovou tvorbu a díla vycházející v zahraničí. Záměrně zde zúžil interpretační přístup. Prozaickou produkci dekády nahlíží pod úhlem kompoziční poetiky. Jediným kritériem při posuzování textů je

V těch nejlepších ze svých textů vypráví fantastická literatura příběhy o našem světě, o lidském vědomí a jeho hranicích. Posun za meze přirozeného fikčního světa a konkrétního časoprostoru přitom dovoluje nahlížet jasněji, příměji a z většího nadhledu. Prostřednictvím symbolu, metafory a alegorie se fantastika vztahuje k univerzálním otázkám a problémům našeho světa. Fantastická literatura je však

Ide o obsiahlu zbierku súvislých nárečových prejavov, ktorá dokumentuje vývinové štádium slovenskej rozprávačskej tradície na prelome 19. a 20. storočia.

Renesance tradičně argumentačního pojetí rétoriky, kterou ve 20. století v podobě neorétoriky nabídli mj. Ch. Perelman a S. Toulmin, znovuotevřela cestu k jejímu funkčnímu uplatnění ve vzdělávání. V podobě soutěžního debatování dostala agonální rétorika sofistů moderní háv, uchovala si však své tradiční poslání: rozvoj dovedností a znalostí v oblastech kritického myšlení a argumentace, vyhledávání

Literární výzkum osobnosti Terézie Vansové a její literární, vydavatelské a osvětové činnosti poskytuje fascinující obraz ženy odhodlané, alespoň v rámci svých možností, přispět k blahu mnohých; ženy se silně zakořeněným žebříčkem hodnot, který si nejenom vystavěla, ale během svého života jej také následovala; ženy často osamocené a osamělé, stojící mimo hlavní proud jak literární, tak i politický

Pôvod hlaholiky patrí k fundamentálnym otázkam slavistiky už vyše stopäťdesiat rokov. Za toto dlhé obdobie vznikli celé desiatky teórií, hypotéz či predstáv, ktoré mali vyriešiť tento neľahký problém, no napriek tomu musíme konštatovať, že otázka pôvodu hlaholiky stále nie je uspokojivo doriešená. Táto publikácia je monografickým príspevkom k výkladu genézy hlaholských písmen, založeným na uplatnení

„Kdyby se všichni tiskaři rozhodli, že budou tisknout jen to, co nemůže nikoho urazit, nemohlo by vyjít téměř nic.“ Benjamin Franklin, 1731 O kterém románu se říká, že někoho přiměl k vraždě? Proč se kdysi na německých školách nesmělo učit o Pohádkách bratří Grimmů? Která kniha o cenzuře cenzorům vadila nejvíc? Kterému autorovi kritici doporučili, aby se raději utopil? Který spisovatel napsal tak skandální

Kniha Chór a disonance. Česká literatura 1947-1963 je volným pokračováním předchozí třísvazkové řady Dějiny nové („nové“) moderny a součástí dlouhodobého projektu Centra novější české literatury Filozofické fakulty Jihočeské univerzity. V první části knihy se autorský, který tvoří literární a umělečtí historici a teoretici z filozofických fakult Jihočeské a Karlovy univerzity, zabývá kulturními a ideovými

Prvé – ešte ojedinelé – pokusy o cestopisnú prózu možno u nás zaznamenať v 16. storočí. Pozornosť si zaslúži najmä po nemecky písaný cestovný denník humanisticky vzdelaného úradníka u Fuggerovcov Jána Dernschwama. Presne dodržiavanej schéme každodenných zápiskov zodpovedá autorov deskriptívny štýl opisu reálií, zaznamenávaných počas cesty do Konštantínopolu a Malej Ázie, ktorú absolvoval ako člen sprievodu

Publikácia ponúka ucelený a komplexný pohľad na slovnú zásobu španielskeho jazyka a konfrontuje ju s lexikou slovenčiny. Venuje sa definícii základných pojmov a problematike terminologickej neustálenosti pojmov ako lexéma či lexia v španielskej lingvistickej terminológii, deleniu španielskej slovnej zásoby z hľadiska pôvodu na domáce slová a prevzatia, veľký priestor dostávajú najmä anglicizmy, analyzuje

Klasickým objektom kultúrnych vied sú javy poznačené spontánnosťou, nachádzajúce sa mimo oblasti racionálnej regulácie a vnímané ako prirodzené kultúrne entity v protiklade s „umelými“ objektmi, vytvorenými s istým stupňom uvedomenosti. Významový komponent „pestované“ (rastliny, mikroorganizmy) implicitne odkazuje na to, že kultúra sa týka aj zasahovania človeka do prírody, a evokuje predstavu kultivácie

Kniha Společné obrazy představuje tematicky široce pojaté proměny literární kultury východních Čech v období po roce 1989. Jednotlivé kapitoly s hojným obrazovým doprovodem pojednávají na konkrétních, nutně výběrových příkladech o vývoji prózy a poezie, představují problematiku regionálních antologií, literárních časopisů i nakladatelství, zkoumají otázky péče o literární dědictví v rámci ediční praxe

Na Slovensku chýba monografické alebo slovníkové spracovanie priezvisk, tento stav sa usiluje zmierniť publikácia, zostavená z upravených popularizujúcich štúdií a článkov autora, publikovaných v odborných časopisoch. Usporiadané sú tak, že sa najprv charakterizuje vývin pomenúvania osôb na Slovensku a celková sústava súčasných priezvisk, potom sú istým spôsobom zoradené výklady o jednotlivých, aj