Prvá autorská zbierka básní teoretika a historika umenia a galeristu Ľuboslava Mozu obsahuje poetické príbehy z polovice minulého storočia i dneška. Základ pre autorovu poéziu tvorí prelomové desaťročie šesťdesiatych rokov XX. storočia. Z jedinečnosti toho obdobia objavuje dnešok. Poetické úvahy civilne preberá slovami, aby náznakom otázok i odpovedí oslovil životom študenta i zrelého muža. Kniha je

Básně, slovní hříčky, obrácenky, minipovídky, rýmovačky. Mimo a nad s přátelskými zákusky.

Paměť s námi hraje svoje hry – a má v nich vždycky navrch. Nabízí se otázka: nežijeme vlastně jiné životy, protože si minulost pamatujeme špatně? Stalo se to přece jinak – ale to už nevíme, přeznačila to paměť i všechno, co následovalo. A co někdy následovalo právě proto, že jsme si minulost zapamatovali špatně. Sbírka o pasti paměti, vzpomínce jako přibližné mapě času i o „zlaté lásce zkratek“ a období

Nová básnická sbírka významné české autorky. Marie Šťastná (1981) získala roku 2004 prestižní Cenu Jiřího Ortena za sbírku Krajina s Ofélií a v roce 2010 obdržela Drážďanskou cenu lyriky.

Portugalský spisovatel José Luís Peixoto (1974) na sebe výrazně upozornil už svými prvotinami. V roce 2000 mu vychází krátká básnická próza Zemřel jsi mi (Morreste-me), v níž se vysoce osobitým stylem, který se v drobných obměnách a inovacích uchovává i v následujících knihách, vyrovnává se smrtí svého otce.

Každý deň jedno arabské príslovie. \'I zítřek bude dneškem.\'.

Poetika Aleny Vávrové se neustále vyvíjí, myšlenkově prohlubuje, nabývá stále silnější razantnosti. Básně v její nové knize jsou opět překvapivé, často „míří na komoru“ a - nemíjejí se cílem.

Vydání sbírky doprovází dva další texty. První z nich vznikl na základě rozhovoru s Ivarem Ivaskem z roku 1972 a Elytis v něm hovoří o své poezii.

Ještě se musíme naučit milovat ticho a tmu je třetí řadovou sbírkou libereckého básníka Jana Vozky, autora, který se snaží jít za samotný příběh, je to vyprávění o nás, ale už jakoby bez nás.

Básnická sbírka Romana Telerovského - básníka, esejisty, autora kreseb a asambláží. Od roku 1991 spolupracuje se Skupinoučeských a slovenských surrealistů.

V textu Plejád, z nichž autor „vyrval páteř děje“, jak pravil jeden kritik, není zápletka to hlavní. Jde zde o ohledávání hranic vnímání, na hony však vzdálené jalovému eskapismu či pouhému povrchnímu snílkovství básníka-idealisty.

Básnická sbírka Obyvatelé je zalidněna přízraky, které se pohybují po ulicích současného města. S autorem prožijeme pouliční nepokoje, drobné denní katastrofy, tajemnou invazi, noční filmové natáčení v parku, zemětřesní, lásku i mnoho dalšího.

Radimem Kopáčem uspořádaný výbor z rozsáhlého díla Vikiho Shocka (1975), všetečného autora (básníka, prozaika, kreslíře a kolážisty), nadšeného dědice domácích i světových avantgard, potažmo všech „moderních básnických směrů“, představuje mistrovu poezii (výjimečně i v próze) od juvenilií po senilie. Zahrnuje verše z oficiálně vydaných sbírek (například Dvakrát opakované ňadro, 1999; Poddůstojníky,

Dagmar Urbánková (*1972) je výtvarnice, básnířka a prozaička. Je autorkou knih pro děti: Byl jeden dům (2004), Adam a koleno (2007), Chlebová Lhota (2010), Cirkus ulice (2012), vydaných v nakladatelství Baobab povídkové knih: Fjertoch si vyšiju (Eman 2007) a básnické sbírky: Ta hlava větru vypadá jako pes (Host 2008).

kráčali sme státočia, kým sme prišli až sem. nikdy mi to neodpustíš. na nových fotografiách tvoja tvár už nikdy nebude vyzerať rovnako

Výber z poézie nemeckej poetky (ročník 1935). Lyrika veľkých citov a vášní, balans medzi extrémami, žiarivé slnečné svetlo aj temná noc.

Autorova slavná báseň v překladu Karla Čapka a s ilustracemi Josefa Čapka.

Uvedené básně inspirované čínskou poezií jsou, jak se zdá, také jejím nepřímo vysloveným básnickým krédem. Nejen tyto, ale všechny její verše jsou totiž působivými emotivními obrazy, vyjadřujícími citění člověka v nejrůznějších vážných i nevážných situacích. Básně v této sbírce jsou souběžně uvedeny i v esperantu.

Sedíme na římse tmavého světa, u stolu, hájeného hrstkou elektronů z mýtické elektrárny. V parčíku ve větvích zachycený kus igelitu, znamení nevalné naděje, která si protiřečí. Ale zůstáváme sami sebou. Trváme na svém, jako zvířata nebo rostliny. Být sám sebou obnáší permanentně se vydávat skutečnosti. Neschovávat se za psaní, výlety, rozhovory… Připouštět touhy, vnikat a unikat .

Výtvarná kniha režisérky a výtvarnice Lucie Sunkové Strom vychází ze stejnojmenného animovaného filmu. Působivá animace malovaná pomocí olejových barev na skle je unikátní, velmi pracná a celý proces natáčení je pomíjivý. Filmový obraz běží v čase a my nemůžeme zastavit svou pozornost na výtvarných jednotlivostech. Kniha nám to umožňuje v podobě zastavených obrazů. Básnický metaforický příběh, který