Neodkladnosti, o kterých se mluví nejasně a mlčí přesně. Od sebe přes svět zpátky k sobě. Neustrnout, ale udržet si klid, nejvíce nestabilní věc. Nebýt tu zbytečně, ale nepřevážit se, ať to občas trochu groteskně a ironicky popíchne. A ostatní? To je jedno, to je jejich věc. Tohle je úryvek z člověka.

Nina Kollárová sa čitateľovi predstavuje svojím básnickým debutom Premlčané ticho. Ako už napovedá názov, ticho je v zbierke variované na úrovni témy, ale aj na formálnej rovine. Kollárovej básne „nekričia“, naopak, jemným, kultivovaným spôsobom šepkajú. Ich šepot sa však nedá prepočuť, pretože autorka sa vo svojich textoch venuje vážnym témam samoty, ale aj (ne)naplnenej lásky či vzťahov ako takých.

Paměť s námi hraje svoje hry – a má v nich vždycky navrch. Nabízí se otázka: nežijeme vlastně jiné životy, protože si minulost pamatujeme špatně? Stalo se to přece jinak – ale to už nevíme, přeznačila to paměť i všechno, co následovalo. A co někdy následovalo právě proto, že jsme si minulost zapamatovali špatně. Sbírka o pasti paměti, vzpomínce jako přibližné mapě času i o „zlaté lásce zkratek“ a období

Lackfi János szétbontja és összerakja a világot, szavakat vesz elő és megformálja őket, hogy leírja, megnevezze az élményt - még lelket csempész belé, megforgatja, visszaadja: immár kész a zsoltár. \"Hogy kerül egy zsoltárba plüsszsiráf, halpedikűr, reptéri csarnok, vízköves bojler, tevenyereg, továbbá tuti csajozós tipp és zombik? Úgy, hogy a zsoltáros ma is él, nem halt meg, elpusztíthatatlan. A

Každý deň jedno arabské príslovie. \'I zítřek bude dneškem.\'.

„Pokouším se o křehkou chůzi mezi otevřeností a zahaleností,“ charakterizovala svou poezii v nedávném rozhovoru Tereza Šustková (nar. 1991). A tato věta dobře přiléhá i ke třetí sbírce básnířky, která citlivě a osobitě rozvíjí bohatou tradici naší spirituální lyriky. Erbovním motivem, který dal název jednomu z oddílů i celé knize, je koutnice, koutní plachta, která kdysi oddělovala šestinedělky od

Vladimír Vokolek je autorem hluboké existenciální osamělosti, zprostředkovávající lidského měřítka zbavený, ve svém úhrnu nepostižitelný poválečný civilizační vývoj. Člověk rozkročený mezi svou přirozeností a civilizačními nároky se bez ustání sleduje, plánuje, předbíhá a zrazuje, je „stále zde a snad už příští“. Nový, nestálý, „rozejetý“ svět prohloubil osamocenost jedince uprostřed davu, připravil

Jiří Šotola coby autor veršů je v současnosti spíše relativizován, ne-li úplně přehlížen. Přitom jeho básnická tvorba provokuje i tím, co o ní dodnes vlastně spíš jen tušíme a co v ní na nás ještě čeká k objevení.

Prvotina, texty z let 2008 – 2017 jsou jakýmisi intimními dialogy z míst, kde se „vnitrozemí“ hlučné, obsesivní každodennosti vzdává své gravitace a otevírá se prostor kontemplativnímu přešlapování, tápání a ponoru.

Čtvrtá samostatná autorčina lyrická básnická sbírka, 68 básní napsaných hutnou metaforou, i hravých a experimentujících. Na bělmu očním jsou niterná témata, nárazy na hořkou pravdu, na sobectví druhého a na zmatený svět.

Básnická sbírka filosofujícího lyrika.

Český překlad druhé sbírky poezie francouzského básníka a výtvarníka Marcela Beaujarda, doplněný o 43 kolorovaných miniatur autora. Marcel Beaujard se narodil v roce 1946 v Paříži, kde stále žije.

Holečkove texty kolísajúce medzi poéziou a prózou nás vtiahnu do zamyslení a otázok zrelého básnika, na ktoré odpovede simusíme nájsť každý sám v sebe.

Sbírka Manjóšú (což by se asi dalo přeložit též jako \'Sbírka bezpočtu listů\') byla sestavena zhruba v polovině 8. století a asi největší podíl na ní měl dvořan, vysoký státní úředník a básník Ótomo no Jakamoči (718?–785?). Manjóšú lze zcela poprávu pokládat za zdroj cítění japonského lidu (či za manifestaci tohoto zdroje), protože v celém korpusu 4516 básní (či by se snad hodilo archaického, leč

Epos Cung oán ngâm khúc - Nářky ženy z harému - patří spolu s několika dalšími k nejslavnějším dílům Vietnamu18. století, jež se nazývá zlatým věkem vietnamské literatury. Jeho autor Nguyen Gia Thieu (1741 -1798) zastával vysoké funkce ve státní správě a za zásluhy dosáhl čestného titulu Ôn Nh?

Prvotina básníka, překladatele a historika umění Davida Vody nabízí průzračně čisté milostné básně, které jsou psány neznámým „erotickým“ jazykem: překvapivě nově je v této knize využíván dávný princip makaronské poezie, prolínání více jazyků: češtiny, slovenštiny, němčiny, ruštiny, angličtiny. Voda vytváří sugestivní jazyk lásky, přesný i upovídaný, vážný i bláhový.

Přes všechny problémy, které nás právě teď provázejí, neprožíváme žádnou katastrofu. Materiálně žijeme ve stavu, jaký žádná z generací našich předků nepoznala.

Básněmi své knižní prvotiny Václav Gruša s jazykovou pohotovostí, citem pro míru a ironizující melancholií protřelého flanéra zapřádá důvěrnou konverzaci s ošuměle honosnou metropolí a sarkasticky hravým \"všednobytím\" jejích obyvatel.

Autorčina nová sbírka veršů, zachovávající věrnost jejím rodovým vlastnostem i příznačným motivům, je její snad vůbec nejsilnější básnickou výpovědí. Je to vlastně úzkost z ubývání. Smrtelná úzkost z pokračující devastace a negace základních lidských a přírodních vlastností a hodnot, z podkopávání budoucího života na zemi. Způsob, jakým je /Úzkost na kost/ vyjádřena, je překvapivě jedinečný, i s invenčními